Úvod: Co je sexuální chování?

Historie pojmu 6

Paolo Mantegazza (1831-1910), italský lékař a antropolog, vydal „Trilogii lásky“, tj. tři svazky "Fisiologia dell' amore" (Physiology of Love, 1872), "Igiene dell' amore" (Hygiene of Love, 1877), a "Gli amori degli uomini" (The Loves of Mankind, 1885). V anglickém překladu posledně zmíněného svazku byla „amori“ (láska) nahrazena „sexuálními vztahy“.

Na začátku 19. století se ve vědeckých diskusích objevilo nové podstatné jméno „sexualita“. Původně toto slovo označovalo pouze kvalitu ženskosti nebo mužnosti. Během několika desetiletí bylo používáno k označení zabývání se sexuálními záležitostmi a nakonec nabylo významu vlastnictví sexuálních sil nebo schopnosti mít erotické pocity. „Sexualita“ nyní znamenala víc než mužnost nebo ženskost a nebyla vždy nutně spojena jen s mužsko-ženskými vztahy nebo reprodukcí. Za „sexuální“ chování mohla být označena i masturbace tj. výraz pro něčí „sexualitu“.

Posun tohoto pojmu dobře ilustruje anglický překlad důležité italské knihy své doby: Mantegazzova studie cizích sexuálních zvyků (“Gli amori degli uomini”) byla do angličtiny přeložena jako “The Sexual Relations of Mankind”. Fakt, že „amori“ (láska) byla nahrazena „sexuálními vztahy“ značí triumf moderního výzkumu sexu nad tradičním přístupem k tomuto tématu. Jinými slovy starověká „ars amatoria“ (umění lásky) bylo odsunuto před „scientia sexualis“ (věda o sexu). „Láska“, tajemná a neuchopitelná se zdála příliš vágní, emotivní a poetická na to, aby mohla být vědecky zkoumána. Na jejím místě se objevil „sex“, více technický a neutrální, méně matoucí předmět, který mohl být zkoumán kontrolovaněji a střízlivěji. „Láska“ se propůjčila filozofování, „sexuální vztahy“ mohly být klasifikovány a počítány.