Základní typy sexuálního chování

1. Sexuální auto-stimulace: Historie

20 století

Wilhelm Reich (1897-1957) radikální rakouský psychoanalytik, opět doporučil masturbaci jako terapii.

Na konci 19. století, kdy se většina západních společností stala plně průmyslově rozvinutá a začala si užívat nově nabytého blahobytu, nastal pomalý proces sexuálního uvolňování. Zároveň se začala zpochybňovat převažující medicínská doktrína ohledně masturbace.
Na začátku se někteří psychiatři začali zabývat otázkou, jestli masturbace není spíše efektem, než příčinou lidského šílenství. Později byla zpochybněna jakákoliv souvislost. Sebeukájení bylo vnímáno více jako „zlozvyk“ nebo symptom „zastaveného vývoje“. Někteří doktoři však stále zastávali názor, že zdravý vývoj mladého muže je závislý na uchování semene a proto by měli svoje tělo oslabit předcházející koupelí. Brzy byla i tato teorie zavrhnuta pro nedostatek důkazů. Ale přesto vešlo na chvíli do módy varovat před nadměrnou masturbací jako pohodlné záložní stanovisko. Ačkoliv „nadměrnost“ nebyla nikdy přesně definovaná, pomocí poskytnutého vědeckého důkazu a tedy žádný potenciální onanista nebyl nikdy odrazen. Na druhou stranu, někteří psychoanalytici jako Wilhelm Reich, začali používat masturbaci jako terapeutickou techniku, především u žen. Posléze moderní sexuální výzkumy uspěly v předložení zřejmého: Masturbace jako taková nemůže způsobit žádné fyzické nebo mentální újmy a termín „nadměrná“ je čistě relativní. Zatímco někteří lidé nemasturbovali nikdy za celý jejich život, někteří masturbují několikrát denně po desítky let, obojí chování je „přirozené“, „normální“ a „zdravé“