|
|
|
|
Umělecké
ztvárnění.
Sexuální
kontakt lidí
se zvířaty
byl
popisován a
zobrazován
ve všech
kulturách už
od
starověku.
Zde je
vyobrazen
muž
souložící s
oslem.
Kamenná
rytina, Val
Camonica,
Itálie, cca
3000 př. n.
l..
|
|
|
V židovských a
křesťanských společnostech byl sexuální
kontakt lidí se zvířaty po dlouhou dobu
považován za trestný čin. Jak
bylo zaznamenáno v Bibli, starověcí
Hebreji takovou činnost zakazovali pod
trestem smrti (Leviticus, 20). Talmud
nedovoloval ani aby vdova měla psa, ze
strachu, že by jej mohla využít pro
sexuální účely (Abodah Zarah 22b; Baba
Metziah 71). Tyto odmítavé postoje Židů
později přijaly křesťanské církve, které
zas následně ovlivnily sekulární právo
ve většině západních zemí. Zločin byl
nazýván "sodomie" po biblickém městě
Sodomě, které bylo zničen jako boží
trest za "nepřirozené" sexuální chování
(Genesis 19). V středověkém chápání to
znamenalo všechny formy nekoitálního
pohlavního styku, a to zejména
homosexuální akty, ale i sexuální styk
se zvířaty. (Ve skutečnosti Bible
neříká, že obyvatelé Sodomy měli takové
sexuální styky.) V důsledku ironického
dějinného zvratu byly zákony proti
sodomii nakonec použity proti Židům
samotným. Některý středověký teolog
prohlásil, že sexuální kontakt křesťana
se Židem nebo muslimem byl morálním
ekvivalentem "nepřirozeného" styku se
zvířetem, „neboť tyto osoby se v očích
zákona a naší svaté víry neliší nijak od
zvířat". Přečin byl přitom považován za
velmi závažný. Po celá staletí, ba až do
moderní doby, byli muži i ženy
pohřbíváni zaživa, upalováni nebo věšeni
za to, že měli sexuální kontakt se
zvířaty. V některých případech byla
zvířata popravena spolu s nimi.
Tyto náboženské
a právní tradice se odrazily také v
západním lékařském myšlení.
Chování, které se jevilo hříšné a
trestuhodné duchovním a zákonodárcům,
bylo psychiatry rychle odsouzeno jako
nemocné. Pro ně byl sexuální styk se
zvířaty příznakem "poruchy",
"úchylky",
"anomálie"
nebo "zvrácenosti".
Co církev a stát nazývaly "sodomií"
a "zločinem proti
přírodě", psychiatrie rychle
odsoudila jako "zoofilii"
nebo "bestialitu".
Lidé, kteří se oddávali takovým
činnostem, byly prohlášeni za duševně
nemocné. Teprve v 20. století se
psychiatři stali sebekritičtějšími a
začali se vyhýbat takovému
nerozlišujícímu, obecnému odsuzování.
|
