Intersexualita - Vyrovnávání se s intersexualitou

Sociálně kulturní přístup - tradice v léčbě

Just as the law, medicine also has religious roots. For many thousands of years, only the spirits, the gods or God could heal. When a shaman, witch doctor, medicine man, or priest tried to cure the sick, it was well understood that his treatment alone could not make them well again. Much more important was the help of divine forces. In the Western world, the physicians of ancient Greece and Rome were the first to break with this tradition. They began to disregard the supernatural and to apply scientific principles to the practice of medicine. In the Middle Ages, their work was preserved and further developed by great Islamic doctors. Their combined knowledge, in turn, laid the groundwork for the first Medical Schools in Europe, and the accumulation and acceleration of research conducted in these institutions eventually produced the enormous scientific advances we have seen in modern times.
However, there was one exception: Well into the 20th century, sexual medicine remained tied to unacknowledged religious, prescientific notions. It simply redefined the old sins and vices as diseases and saw its duty in preserving or restoring sexual conformity. Therefore, just as the theologians before them, the doctors had little patience with sexual variations of any kind. In the case of intersexuality this usually meant the earliest possible sex assignment and “corrective” surgery. There was no doubt that a prompt “normalization” of an intersexual body was always “in the best interest of the child”. After all, there were only two sexes, and anything in between had to be eliminated or suppressed as unhealthy. Medical terms like “defect”, “disorder”, “malformation”, and “abnormality” reflected this view.
Of course, for a very long time the causes of intersexualty were unknown. Only modern genetic and hormonal research finally opened the door to the essential discoveries, but even today not everything is fully understood. Still, doctors have learned enough to be more cautious and to respect personal differences. Accordingly, they now grant every patient the right to self-determination as a matter of course. As long as individuals are content with their atypical physical development, they increasingly find themselves accepted on their own terms. After all, even an “uncorrected” intersexual condition does not diminish a person’s dignity in any way.

Stejně jako právo, i medicína má své náboženské kořeny. Po tisíce let mohli uzdravovat jen duchové, božstvo a Bůh. Když se šaman, léčitel nebo kněz snažili léčit nemocné, bylo jim jasné, že samotná jejich léčba nemůže uzdravit nemocné. Mnohem důležitější byly božské síly. V západním světě byli lékaři z antického Říma a Řecka první, kdo porušili tuto tradici. Začali ignorovat nadpřirozené a aplikovali vědecké principy do medicínské praxe. Ve středověku byla jejich práce zachována a dále rozvíjena prostřednictvím islámských lékařů. Kombinace jejich znalostí položila základy pro první lékařské školy v Evropě. Tyto instituce prováděly množství výzkumů, díky nimž jsme zaznamenaly tak obrovský vědecký pokrok v moderní době.

Nicméně, existovala jedna výjimka: do 20. století zůstala sexuologie vázána na nepotvrzené, předvědecké pojmy. Znovu se nemoci začaly označovat za hříchy a nectnosti, což si vybralo svou daň při tvorbě a udržování sexuální konformity. Proto lékaři, stejně jako před nimi teologové, měli jen malé pochopení se sexuálními odlišnostmi všeho druhu. V takovém případě obvykle znamenala intersexualita nejranější sexuální označkování a "nápravný" chirurgický zákrok. Nebyl pochyb o tom, že úprava oboupohlavního těla v "normální" byla v nejlepším zájmu dítěte. Koneckonců, existují pouze dvě pohlaví a cokoliv odlišného je třeba odstranit, potlačit a označit za nezdravé. Lékařské termíny jako je "porucha", "poškození", "znetvoření" a "abnormalita" jen dokazují tento názor.

Příčiny intersexuality byly po dlouhou dobu neznámé. Až moderní hormonální a genetické výzkumy konečně otevírají dveře k zásadním objevům, nicméně, ani dnes nerozumíme všemu. Lékaři se naučili být opatrnější a více respektovat osobní rozdíly. Nyní je právo na sebeurčení každého pacienta považováno za samozřejmost. Do té doby, dokud je jedinec spokojený se svým atypickým vývojem, není třeba zásahů lékařů. Koneckonců, i "neopravená" intersexualita nesnižuje v žádném případě důstojnost člověka.