V roce 2011 navštívil Sexuologický ústav 1.LF UK a VFN náš
dobrý přítel profesor Erwin Haeberle, zakladatel a čestný
ředitel Archivu Magnuse Hirschfelda při Humboldtově
univerzitě v Berlíně. Sám excelentní historik se samozřejmě
zajímal o dějiny našeho ústavu a jaksi mimochodem sdělil, že má
k dispozici článek zabývající se historií sexuologie
v Československu z pera zakladatele moderní české
sexuologie profesora Josefa Hynieho. Toto sdělení bylo pro nás obrovským překvapením,
protože až do té chvíle jsme žili v představě, že profesor Hynie
sice napsal stěžejní odborné publikace našeho oboru, historii české
sexuologie se však nevěnoval a své vzpomínky nikdy nesepsal. My sami jsme
historii Sexuologického ústavu pouze pracně slepovali ze vzpomínek jeho
žáků.
Profesor Haeberle nám uvedený článek poskytl, s jeho
souhlasem jsme ho nechali přeložit a jsme rádi, že tento nesmírně
cenný a zajímavý materiál můžeme předložit i čtenářům
České a slovenské psychiatrie.
Praha, 26.4.2012 Petr
Weiss
Josef Hynie
Historie
sexuologického výzkumu
v Československu
Tento článek byl uveřejněn
v časopise "Sexualwissenschaft
und Sexualpolitik" Berlin 1992, s. 91-117
První pobyt v Berlíně 1929 1
Sexuologické teorie
dvacátých let 2
Druhý pobyt v
Berlíně 1931. 4
Kongres v roce 1932 v
Brně. 4
Další rozvoj
sexuologie v ČSSR. 5
Poznámka. 6
Hynie, Josef 6
Příznivé klima pro sexuologii bylo v Praze již na
začátku tohoto století, a to zejména na naší univerzitě a na její
lékařské fakultě.
Internista, později profesor Pelnář přeložil do češtiny
Forelovu "Sexuální otázku" a mnoho let všemožně podporoval
sexuologický výzkum. Ve dvacátých letech pedagog prof. Záhoř uvedl
sexuální výchovu v brožuře nazvané "Výchova k rodičovství."
Prof. Trýb z Lékařské fakulty v Brně v roce 1925 publikoval
článek "Mužské pohlavní funkce a jejich poruchy" jako první
část své práce o pohlavních nemocech a pohlavních chorobách.
Dermatovenerolog
Šamberger vedl jako odborný asistent na vysoké škole v Praze přednášky na téma
sexuální poruchy. Později, jako profesor dermatovenerologie a nástupce profesora
Janovského, dosáhl, že byl kolega Pečírka, po výcviku v Hirschfeldově
ústavu, v roce 1921 jmenován profesorem sexuální patologie. Měl na
univerzitě vytvořit Ústav pro sexuální patologii. V červnu
1921 obdržel prof. Pečírka dekret, ale v lednu 1922, aniž mohl splnit
svůj úkol,
zemřel. Zanechal jen malou knihovnu s asi 50 knihami s nápisem "Ústav
pro sexuální patologii." K rozšíření ústavu a k zahájení
přednášek však nedošlo.
Nicméně existence vyhlášky z roku 1921, která
opravňovala k založení Ústavu pro sexuální patologii, byla pro budoucnost
důležitá. Pozůstalost knihovny prof. Pečírky byla uložena v dermatovenerologickém
oddělení polikliniky. Celá věc byla ale nakonec veřejností
zapomenuta.
Prof. Šamberger si se mnou v roce 1927 poprvé o tom, že na své klinice
chtěl mít vždy sexuologa. Některé pokusy, jak toho dosáhnout,
selhaly. Ocenil však mou širokou erudici a vyjádřil se, že pokud jsem pro
sexuologii rozhodnutý, je připravený být mi k dispozici a přispět
mi radou či praktickou pomocí.
Začal jsem tedy s teoretickou přípravou. Studoval jsem
zejména Mollovu "Příručku sexuologie" a Hirschfeldovu je
"Sexuální patologii", taky něco z endokrinologie a neurologie,
ze kterých jsem měl dobré základy, které jsem si odnesl z kliniky prof.
Pelnáře. Prof. Pelnář byl vynikající neurolog a zároveň náš první
endokrinolog. Ještě předtím jsem studoval Grassetovu velkou
francouzskou "Physiopathology Clinique" a Freudovu psychoanalýzu, a taky
jsem se samozřejmě zabýval problémy gynekologie a andrologie.
Během studia jsem vzhledem k nutnosti zvládnout rozsáhlý
materiál začínal mít pochybnosti. Tu zasáhl profesor Šamberger – informoval
mě o možnosti studijní cesty do Berlína s cílem poznat aktuální stav
německé sexuologie.
Na podzim 1929 jsem již byl v Hirschfeldově ústavu pro sexuologii
v Berlíně.
Koncem roku 1929 a začátkem roku 1931 jsem v "Institutu sexuologie -
nadaci Magnuse Hirschfelda " v Berlíně tři měsíce studoval
sexuologii. Ústav byl umístěn ve dvou domech v ulici In den Zelten
v blízkosti Říšského sněmu. V hlavní budově
ústavu vedle přepychového sálu v přízemí se spolu s administrativou
a konferenční místností nacházela hlavní ordinace a pracovna
přednosty. První patro zahrnovalo oddělení pro vývojové poruchy a
poruchy potence. Dále tam byla manželská poradna, bohatě vybavené muzeum s archivem
a byty vedení a tajemníků. Ve druhém patře byla umístěna
fyzioterapie/fyzikální terapie a rentgen, diatermie, slunečné lampy, Vitalux
lampy a jiné. Nacházelo se tam také několik koupelen a pokojů pro hosty.
Nedá se mluvit přímo o pokojích pacientů, protože tito lidé se
kvůli sexuální anomálii či nedostatečnosti necítili být
přímo nemocní.
Ve druhém, vnitřním domě se nacházel hlavní obývací
pokoj pro lékaře a hosty. Tam jsem bydlel také já. Byl tam také
přednáškový sál, nazvaný Haeckelův, velká knihovna
a studovna skládající se ze dvou velkých místností. Knihovna byla za nízký
poplatek přístupná i veřejnosti. Bylo možné si knihy
zapůjčit a vzít si je sebou. V žádné knihovně v Berlíně
nebylo k dispozici tolik sexuologických publikací.
Tyto dva domy předal Hirschfeld pruskému státu, a on měl
být po zbytek svého života ředitelem ústavu. Ústav byl také dotován
státem, ale nejdůležitější byly platby pacientů za léčbu a
soudní posudky. Pacienti také v ústavu bydleli a platili dle svých možností.
Hirschfeld byl vlastně sociálně cítící člověk.
Pokud jde o zaměstnance, vedle přednosty tam byli
tří stálí lékaři: pro vývojové poruchy a impotenci Dr. Bernard
Shapiro, pro psychiatrickou sexuologii a sexuální deviace (a zejména pro
soudná jednání) Dr. Felix Abraham, nástupce docenta psychiatrie Dr. Arthura
Kronfelda, který napsal cennou práci "Sexuální psychopatologie".
Vedoucí oddělení gynekologie, antikoncepce, a manželské poradny byl Dr.
Levy-Lenz. Kromě toho byla s ústavem ve spojení řada
lékařů a specialistů, například Dr. Linsen, farmakolog a
Dr. Götz, odborník na sexuální etnologii. Ústavu byl také k dispozici Dr.
Besser jako grafolog, který byl také dobrým psychologem. Studoval a zpracoval
rukopisy pacientů, zejména těch, kteří vyplnili dotazníky s více
než 100 ne vždy jednoduchých otázek.
Hirschfeld měl svou pracovnu uprostřed a zvlášť se
věnoval záležitostem homosexuálů. Kromě toho měl ve svém
bytě, nahoře v institutu, malou soukromou pracovnu. Magnus Hirschfeld
byl svobodný a žil jen pro ústav a sexuologii. Měl svého tajemníka,
jmenoval se Karl Giese, který ale nebyl příbuzný budoucího šéfa Sexuologického
ústavu v Hamburku Hanse Gieseho. Vedení recepce, starší, distingvovaná dáma,
která byla odpovědná za přijímání hostů a společenské
záležitosti, jednalo vždy s inteligencí a jemným vkusem. Dále zde byl také knihovník,
který se staral i o ekonomickou stránku ústavu. A paní, která uklízela a
dělala pořádek, paní Ebel. Paní Ebel zároveň ztělesňovala
šťastně vyřešený případ institutu. Jako bývalý muž, transsexuál
(dle Hirschfeldovy terminologie transvestita), podstoupil kastraci, nyní se
cítí v ženské roli velmi dobře a je spokojená. Na přednáškách
pořádaných ústavem v posluchárně Humboldtovy lidové univerzity
se paní Ebel ráda předváděla a barevně líčila svou
šťastnou existenci.
Pravidelné přednášky a diskuse v této posluchárně
patřily mezi základní činnosti ústavu. Zabývaly se problémy mladých
lidí, poruchami sexuality, antikoncepcí, sexuální etnologií a mnohým dalším. Mladými
lidmi byl oblíbený především dobrý Hirschfeldův přítel, Dr. Max
Hodann.
V ústavu byli jak ambulantní, tak i hospitalizovaní pacienti. Hospitalizovaní
pacienti bydleli v pokojích ústavu pro hosty a jedli společně s
lékaři a stážisty. Ti tak měli vítanou příležitost pozorovat
pacienty nenápadně, v běžném společenském kontaktu. Všichni pacienti,
zejména ti hospitalizovaní, byli přijati vedoucím lékařem, následně
ale byli předáni k podrobnějšímu vyšetření jednomu nebo více mladším
lékařům, případně nenápadně taky studentům
lékařské fakulty. Výsledky byly projednány s vedením, nebo
případně v kolegiu, které zařídilo vše potřebné. To
bylo velmi racionální - sexuologičtí pacienti totiž nemohou být, a to
zejména na počátku léčby, vyšetřovaní v přítomnosti dalších
osob. Navázání kontaktu s pacientem a získání si jeho důvěry trvá dlouho.
Teprve pak řekne pacient lékaři pravdu. Tak vedení šetří
čas a zjistí více. Studenti lékařské fakulty měli příležitost
seznámit se s pacientem přímo a jejich názor vzápětí ověřil
vedoucí lékař.
Při kontaktu s pacientem Hirschfeld zdůrazňoval, že
je nutné se zaměřit zejména na sexuální záležitosti. Aby se na nic
nezapomnělo, dával jim vyplnit "psycho-biologický dotazník".
Odpovídat na řadu otázek znamenalo pro pacienty nesnadnou práci, ale
vyšetřující ušetřil spoustu času. Bylo možné rychleji se
zaměřit na klíčové problémy a v analýze jít do hloubky.
Psychické problémy byly pro Hirschfelda také důležité. Byly jím ale
vnímané jinak, než jak byly vnímané psychiatry a dalšími, kteří pod vlivem
Krafft-Ebinga viděli v sexuálním životě jen jednu ze součástí
duševního života, a proto se jejich vzájemnými vztahy zabývali jen málo.
Hirschfeld, dle výzkumu Steinacha, zdůrazňoval zejména
vliv hormonů, pohlavních žláz a hypofýzy. Ještě před jejich
objevem Hirschfeld formuloval svoji teorii o mužských a ženských
hormonech, které nazval andrin a gynaecin. Později s Dr. Schapirem vyvinul
lék Testifortan ke zvýšení mužské sexuální funkce, přirozeně i k
odstranění různých zábran. Hirschfeldův kolega Dr. Schmidt
předváděl svým studentům Steinachovu operaci k posílení mužské
potence, vasoligaturu.
Hirschfeld viděl v pohlavním pudu spoustu různých
tropismů. Člověk se cítí přitahován osobou stejného typu. Pohlavní
pud hledá vhodný typ, lásku plnohodnotného partnera. Toto Hirschfeld
vysvětlil v přednášce "Zákony přitažlivosti lásky". Z
konfliktů mezi psychikou a sexualitou vznikají neurózy. Těžké
případy vyžadují odbornou psychoterapii, mírné formy může kompenzovat
sám sexuolog. Na to musí samozřejmě pacienta dobře znát, a k
tomu mu může pomoct dotazník. Pokud jej pacient vyplní, uvědomí si
různé věci, co by mohlo být v jeho sexuálním chování špatně. A pokud
je tohoto náhledu schopen, pak je na správné cestě k nápravě nesprávného
uspořádání svého života. Hirschfeld často zdůrazňoval, že pacient
musí být schopen smířit se se svou sexualitou, se světem, a mít ze
života radost. Cestu k tomu viděl v častém kontaktu s pacientem,
a to zejména v běžném rozhovoru. Podle jeho názoru lékař nemůže
celé vyšetření a léčbu dokončit v jedném sezení.
Častějším a kratším kontaktem bude lékaři obraz pacienta vždy
jasnější a pacientovi každé slovo lékaře srozumitelnější.
Hirschfeld byl svým studentem vzorem a učil je svým vlastním jednáním. Nebyl
stoupencem žádného vyhraněného psychoterapeutického systému. Měl však
pro každého pacienta a jeho slabé stránky tolik trpělivosti a taktu, a to bez
jakýchkoliv předsudků, že si rychle získával důvěru každého
pacienta. Když někdo neplnil jeho instrukce, byl ochoten všechno hned
odpustit a zapomenout, pokud bylo i jen trochu možné nějak to
odůvodnit.
Jakým pacientům se Hirschfeld věnoval? Velký zájem
věnoval deviantům. Tvrdil, že vyšetřil asi 30 000
homosexuálů, dále také zkoumal a psal hodně o transvestitech a
exhibicionistech. Tito trpí, protože se cítí být jiní než většina lidí.
Nejsou schopni dát do souladu svůj život a osobní dispozice. Potřebují
vedení - a pokud přijdou do konfliktu se zákonem, i odbornou pomoc. Zákon totiž
tehdy trestal i takové činy, při kterých nebyl nikdo poškozen. Proto bylo
nutné situaci deviantů u soudu usnadnit.
Hirschfeld se tenkrát snažil prosazovat zásady, které jsou nyní
téměř všeobecně přijímané: prosazoval, aby bylo trestané
pouze společensky nebezpečné jednání. Během mého pobytu v jeho
ústavu se německý říšský sněm zabýval návrhem zákona o
homosexualitě. Hirschfeld pozval několik poslanců do ústavu, a
to zejména ty, s nimiž byl v užším kontaktu. Představil jim několik
homosexuálů. Vysvětlil jim, jak se u nich sexuální orientace vyvinula
a také to, co všechno museli vydržet. Poslanci se mohli ujistit, že se jedná o
hodnotné lidi, kteří by neměli být trestáni, a kterými by se nemělo
opovrhovat. Jejich rozdílnost by měla být lépe poznána a akceptována.
Kriminalizace homosexuality byla poté v návrhu zákona zrušena. Byl
opraven jen tzv. zákonný věk (věk konsenzu), který chránil nezletilé.
Hirschfeld zdůrazňoval nadání některých
homosexuálů a ve svém kabinetě měl seznam známých
homosexuálů od Sokrata a Platóna až po současné. Mezi současnými
byl i hudební skladatel Smetana, básníci Svatopluk Čech a Julius
Zeyer. V jejich práci sice lze vycítit určité náznaky, ale při
pohledu na jejich život mám své pochybnosti.
Hirschfeld často doporučoval tzv. milieu-terapii, terapii
prostředím, tedy vytváření atmosféry, ve které se nikdo necítí utiskován.
Bylo to důležité zejména pro homosexuály, kteří byli tenkrát na
veřejnosti často odsuzováni. Hirschfeld pro ně uspořádal i seznamovací
večírek, kde se mohli mezi sebou svobodně pohybovat, bavit se a užívat
si. Podle jeho názoru to bylo to, co potřebují. Když jsem byl při tom,
Hirschfeld řekl: "Toto je pro ně skutečná léčba. Měli
by se cítit svobodní a šťastní." Jindy mi řekl, že chce
homosexuálům uspořádat takových večerů víc. To se ale nepodařilo.
Hirschfeld - sám homosexuál - studoval homosexualitu velmi
podrobně. Celý život věnoval všechnu svou energii na obranu
homosexuálů, a to zejména prostřednictvím Světové ligy pro
sexuální reformu (WLSR, World League for Sexual Reform). Ta měla bojovat
za spravedlnost pro sexuální devianty. U pedofilů se Hirschfeld zastával
možnosti kastrace. Při rozvodovém řízení masochistů a
fetišistů hledal řešení v kompromisu, samozřejmě s podrobným
poučením pro partnery. Liga pořádala každé dva roky kongresy s různou
programovou náplní, a témata homosexuality a prevence nechtěného
těhotenství nikdy nechyběla. V roce 1926 odezněly v
Berlíně (na kongrese Hirschfeldova soupeře Molla) zejména
přednášky školy Vladimira Bechtěreva o studiích mužských sexuálních
reflexů. V Kodani v roce 1928 byla hlavním tématem antikoncepce. V
roce 1930 ve Vídni referoval prof. Haberland z Insbrucku o svých experimentech
s hormonem žlutého tělíska vaječníků k zabránění
oplodnění. Na tomto sjezdu nás Hirschfeld představil prof. Steinachovi,
který nám ukázal výsledky experimentů o účincích pohlavních hormonů.
Přitom zdůrazňoval, že Hirschfeld byl první, kdo sestavil teorii
o mužských a ženských hormonech - andrinu a gynaecinu. V roce 1932 v Brně
Norman Haire informoval o zavedení stříbrné spirály do dělohy jako o antikoncepčním
prostředku. Tenkrát to však nebylo přijato s nadšením.
Hirschfeld pokládal erektilní dysfunkce za důsledek konfliktu
mezi sexuálním libidem a odporem. Odpor proti libidu představují morální,
sociální i náboženské normy a strach. Pocity strachu a jejich potlačování
vyvolávají zhoršení činnosti vegetativního nervového systému. Pro posílení
libida podával Hirschfeld Testifortan.
Pro zabránění početí doporučoval Levy-Lenz vedle
známého Mensingova pesaru svou vlastní metodu - po vypláchnutí pochvy
zředěným octem zavést octovou vodou nasátou houbu o průměru
cca 6 cm a znova vypláchnout.
V posluchárně se jednou týdně konaly přednášky a
dvakrát měsíčně se zpracovávaly odpovědi na písemné otázky.
Během mé přítomnosti se konal kongres o školní reformě a konference
o kontrole porodnosti. Jednou týdně bylo ústavní muzeum otevřené
pro veřejnost. Návštěvníkům se dostalo podrobného výkladu. V ústavu
se nacházela také redakce časopisu "Die Aufklärung" (Osvěta). Hirschfeld tehdy napsal své velké dílo "Studie
pohlaví".
Školení v sexuologii u Hirschfelda bylo pro mě velmi cenné.
Hirschfeld nikdy nevynechal příležitost rozšířit mé znalosti v
sexuologii. Několikrát mě pozval do svého bytu, abychom
prodiskutovali různé sexuologické problémy. Chtěl vědět,
jak jsem se ke studiu připravoval. Bylo to také předmětem našich
rozhovorů na procházkách, nedělných výletech, nebo když jsem jej
někam doprovázel. Pak mi dal vlastní konzultační místnost, kde jsem
mohl vyšetřovat pacienty. Z vyšetření jsem napsal zápis a předal
jej řediteli nebo vedoucímu oddělení, který pacienta také vyšetřil.
Pak jsem byl pozván k jednání, kde bylo o pacientovi rozhodnuto. Tak jsem byl
brzy schopen pracovat se sexuologickými pacienty pod kontrolou samostatně.
Hirschfeld mi také umožnil navštívit ples transvestitů. Také
mi doporučil navštívit Simmelovy přednášky o psychoanalýze. Pozval
mě do divadla na Wolffovo představení "Kyanid" o
problematice interrupcí a na Lamplovo představení "Žáček" o
homosexualitě. Doporučil mi studium endoskopie zadní uretry a sekretů
pohlavních žláz na Urologické klinice u Dr. Heyna. Hirschfeld se mnou navštívil
i Endokrinologický ústav, kde Zondek a Aschheim dělali slavné pokusy
s gonadotropinem, a kde mi Dr. Brahn předvedl přípravu myší
k testování ženských hormonů. Hirschfeld mi také umožnil kontakt s prof.
Grotjahnem, který byl jedním z prvních propagátorů antikoncepce, stejně
jako i s genetikem Goldschmidtem. U Hirschfelda jsem potkal známé
sexuology, jako Maxe Marcuse, autora "Příručního slovníku
sexuologie", a slavnou Američanku Margaret Sangerovou,
vůdčí osobnost v oblasti antikoncepce, která založila v New Yorku
institut. Přišel jsem do kontaktu s jejím zetěm a nástupcem
Abrahamem Stonem, který se stal mým dobrým přítelem, a který institut vedl
spolu se svou manželkou, rozenou Sangerovou. Hirschfeld mě na různých
konferencích a přednáškách představoval vždy jako svého spolupracovníka.
Byl mi velmi dobrým učitelem a já jsem částečně převzal
jeho styl práce. Vděčím mu za některé důležité myšlenky: například
že pro štěstí lidí je jejich pocit důležitější než vzhled jejich
genitálu. Objasňoval to na příkladu hermafrodita, se kterým
jsem pracoval, a s nímž mi pomáhal, ale taky na homosexuálech a transsexuálech,
které ještě neodlišoval od transvestitů. Homosexualitu považoval ve všech
případech za vrozenou (i když jsem s ním ne vždy souhlasil), a za nejdůležitější
považoval terapii prostředím.
O Hirschfeldovi se říkalo, že byl velmi dobrý psychoterapeut.
Nebyl však stoupencem žádné oficiální psychoterapeutické školy. Byl to
dobrosrdečný, trochu vážně vyhlížející muž, který se neuměl na
nikoho zlobit, obzvláště ne dlouho. Byl to sympatický zavalitý
člověk, trochu bledý, a trpěl diabetem. V jeho ústavu se vytvořila
taková atmosféra, že každý, kdo s ním přišel do kontaktu, na
něj hezky vzpomínal. Byl schopen probudit v každém člověku sebevědomí
a pocit radosti.
Hirschfeld měl, kvůli svému politickému
přesvědčení, strach o svůj život. Ze studijní
cesty po světě v letech 1930–1931 se již do Německa nevrátil. Až
do své smrti žil v Nice ve Francii.
Jeho muzeální sbírky byly nacisty spáleny.
Během svého pobytu v Hirschfeldově ústavu jsem na
univerzitě tajně navštívil kurz známého psychoterapeuta Arthura
Kronfelda, který ústav opustil. Od té doby byly vztahy mezi ním a Hirschfeldem
velmi problematické.
Již dříve jsem studoval Kronfeldovu "Psychagogiku",
jak nazýval vzdělávání dospělých. Podával přehled všech známých
přístupů v psychoterapii. V praktickém kursu se Kronfeld zabýval
zejména psychoterapií neurotiků v každodenní praxi.
Doporučoval pracovat nejprve na povrchu, přes sugesce v
bdělém stavu nebo v hypnóze. Nepoužíval imperativní otcovskou hypnózu, ale
mírnou mateřskou. Aby se vyhnul případným obranám, na začátku
tohoto typu hypnózy nesdělil pacientovi, že teď bude spát. Chtěl
dosáhnout takového stavu somatického a psychického uvolnění, aby byl
pacient sugescím přístupný. Přitom zdůrazňoval, že pacient
je, díky své spolupráci, za výsledek léčby spoluodpovědný. Při
dalších ošetřeních využíval Kronfeld zejména Adlerovu individuální
psychologii, i když si psychoanalýzu vysoko cenil.
Po šesti týdnech v Hirschfeldově ústavu jsem dospěl k
přesvědčení, že sice moje první
specializace v sexuologii zvítězila, ale své vzdělání v jiných
teoretických oblastech si musím doplnit. Práci v Hirschfeldově ústavu jsem
tedy přerušil, ale ujistil jsem se, že se mohu vrátit.
Na doporučení psychologa Bessera, jsem si sehnal Adlerove knihy "O neurotické
osobnosti" a "Porozumění životu". Taky Hirschfeldovu
"Sexuologii" a Marcusův "Stručný slovník sexuologie",
který předkládal přehled starších vědomostí ze sexuologické
literatury.
Na prvním mezinárodním kongresu pro sexuální výzkum v Berlíně,
který organizoval Albert Moll v roce 1926, referoval Bechtěrev se svou
školou o objektivním studiu mužských sexuálních reflexů. Zprávy z kongresu
vyšly v roce 1928. Kromě toho se mi podařilo sehnat i
Bechtěrevovy "Základy reflexologie", které vlastně představovaly
objektivní psychologii. V roce 1930 jsem publikoval v České dermatologii
práci "Pohled ruské Bechtěrevovy školy na sexuální život", z
níž cituji:
"Bechtěrev byl odhodlán důsledně a
objektivně studovat všechny projevy živých bytostí, a to i tzv. psychické.
Ve svých „Základech reflexologie" popisuje jak se tyto funkce, které
slouží k orientaci, obraně nebo k agresi, vyvíjejí; taky popisuje
vnitřní činnost mozku, jako například spánek. Původně rozlišoval
dědičné a vyšší, nebo asociované reflexy od průvodních
projevů.
Pavlov, který je v tomto ohledu známější, je nazval podmíněné
reflexy a studoval je hlavně na zažívacím ústrojí. Avšak Bechtěrev,
který se svou školou studoval pohlavní reflexy, měl pro sexuologii velký
význam.“
Za nejdůležitější reflexy považoval erekci a ejakulaci, které
nazývá sekrečně-motorické reflexy. Erekce se může vyskytnout už
u kojenců starých několik měsíců. Bechtěrev ji vysvětloval
překrvením drážděné pokožky. Taková erekce ještě není
doprovázena vzrušením, které by se somaticky projevilo. K tomu patří zarudnutí
v obličeji, lesklé oči, zrychlený tep a dýchání. K tomu dochází
až v 6-7 letech. Během puberty dochází k zvýšenému průtoku krve
a taky k naplnění pohlavních žláz sekretem s nutkáním je vyprázdnit.
Další tření vzrušení zvyšuje a vede k ejakulaci, po kterém následuje uspokojení
a pocit spokojenosti. Může vzniknout masturbace, a sice dříve
než skutečná touha po uspokojení vlastní sexuální potřeby díky
jinému - nebo stejnému - pohlaví.
Samečci
jsou při hledání pohlavního vybití vedeni pachem hárající samičky. Díky
taktilním podnětem, zejména dotekům genitálu, roste oboustranné
vzrušení, až dojde k páření. U ptáků,
u kterých jsou nejdůležitější vizuální podněty, se sexuální
napětí zvětšuje námluvními tanci a zpěvem.
U civilizovaných lidí nejsou genitály vystavovány a pach je slabý. Pro sexuální
přitažlivost mají sekundární sexuální znaky větší význam. Zahalené
genitály a opisný jazyk mohou někdy vést k posílení vnitřních
impulsů a k vášnivému pozorování vytouženého objektu. Zaměřenost
na sekundární pohlavní znaky se zvyšuje, ty působí somaticky a
funkčně tak, že samy dráždí, asociují sexuální podněty.
Někdy bezvýznamné detaily v chování, oblečení, účesu nebo v pachu
působí jako dráždivé fetiše, a vyvolávají případné vzrušení.
U
milenců často pozorujeme, že pokud nepůsobí rušivě, mohou
sexuální
vzrušení zvýšit podněty různého typu. Bechtěrevův spolupracovník
Uchtomski mluví o vytvoření dominantních oblastí v mozku, ve kterých
se různé, jinak bezvýznamné podněty oddělí z původního
kontextu a vedou ke zvýšení sexuálního vzrušení. Přehnané a jednostranné zaměření
někdy vyvolává roztržitost zamilovaných a zhoršuje jejich koncentraci
na oblasti, které nesouvisí se sexualitou. Kromě toho může toto
jednostranné zaměření bránit objektivitě při posuzování
partnera.
Bechtěrev
považoval tyto primitivní sexuální reflexy za vrozené. Vzrušivost určitého
typu, kterou Hirschfeld považoval za vrozenou, je dle Bechtěreva získaná, podobně
jako další související reflexy. Také nesouhlasí s Freudem, který viděl
v projevech kojených dětí něco jako sexuální uspokojení. Dle Bechtěreva
tento stav nesouvisí s erekcí, která pro něho vždy charakterizovala
sexuální vzrušení. Tento jev studoval na sedmiletém chlapci, u kterého mohl
v spánku nebo v hypnóze vyvolat sací reflex. Sublimaci sexuálního pudu
vysvětloval dominancí různých mozkových center u různých jedinců.
Pokud jsou dominantní jiná mozková centra než sexuální, a většina impulsů
na sebe navazuje a dále se mění, pak nelze mluvit o sublimaci.
Bechtěrev
se svými spolupracovníky, zejména s Poussepem, studovali i subkortikální a
kortikální sexuální centra. Prof. Bellow zkoumal vztahy varlat a prostaty.
Mluvil o paralelní a křížové reciprocitě. Varlata stimulují prostatu
a její zvýšená aktivita inhibuje varlata. Priapismus bez libida nastupuje při
nadměrné činnosti prostaty. Libido s nedostatečnou erekcí poukazuje
na nadměrnou činnost varlat. Přirozeně je také
důležité zprostředkování v nervovém systému.
Bechtěrev
definoval sexuální pud jako touhu po spojení s cílem ulevit napětí,
které způsobuje hromadění sekretu v pohlavních orgánech (něco
jako Mollova potřeba detumescence). Odlišuje jej od pouhého sexuálního
vzrušení. Vlastní sexuální pud se tedy může vyskytnout pouze u
dospělých. (Kronfeld označoval lidi, kterým jde o pouhé vzrušení,
za infantilní).
Tacharow
plnil semenné váčky samečků žáby teplým mlékem, což u nich
vyvolalo objímací reflex, který trval i několik týdnů, ale po vyprázdnění
(po punkci) ihned vyhasl. Po opětovném naplnění se reflex znovu
objevil.
Pohlavní
akt považoval Bechtěrev za proces koncentrace. Přiměřené
vlivy vyvolávají zvýšení přítoku krve do genitálu s následnou erekcí,
sekrecí a inkrecí. V dominantních sexuálních centrech v mozku nastupují impulsy
k ejakulaci a orgasmu a nakonec uvolňující pocit.
Je-li určitá osoba opakovaně zdrojem vzrušení, potom se zaměření
a reflexy vztahují na celou existenci této osoby. Oddělení vede k
negativnímu napětí, k bledosti, depresi a touze po dalším setkání.
Nedostatek uspokojení zvyšuje zaměřenost na objekt touhy a
podrážděnost, což vede k opakované erekci a k rozladění.
Častější uspokojení prostřednictvím pohlavního styku řeší napětí
a vede k vzájemné závislosti.
Bechtěrevova
škola byla skutečným začátkem ruské sexuologie. V posledních 30
letech došlo k jejímu velkému rozvoji, zejména pod vedením profesora
Posvianskijho a prof. Vasilčenka, který by o ní mohl poskytnout
podrobnější informace.
Když
jsem se připravoval na svá další studia v Berlíně, konal se v
roce 1930 VI. kongres Světové ligy pro sexuální reformu (WLSR). Kongres se
konal ve Vídni, ve městě, ve kterém
vyrostl Kraft-Ebing a Freud.
Předseda
WLSR Magnus Hirschfeld měl úvodní řeč. Zdůraznil nutnost
reforem právních předpisů i změn v životě, na kterých by se
mělo podílet co možno nejvíce národů. Kongresy by měli pomoct
především k tomu, aby se všichni, kteří pracují na těchto reformách,
seznámili a sjednotili. Boj proti předsudkům v sexuální oblasti je
obzvláště důležitý. Zde patří například problém
nemanželských dětí. Proč by měly být jejich práva ve srovnání
s ostatními omezena? Hirschfeld konstatoval, že láska bez manželství je morálnější
než manželství bez lásky. Dále vyzdvihl utrpení sexuálních deviantů, například
homosexuálů, kteří obyčejně nikomu neubližují a přesto
se s nimi jedná jako se zločinci. Je mezi nimi i mnoho prominentů.
Síla
předsudků v různých zemích pak ovlivňuje i rozdíly
v trestání homosexuality. Tradice a osobní názory nevzdělaných lidí napáchaly
mnoho škody a umožnily vyděračům zruinovat mnoho cenných lidí.
Někteří byli dokonce uštváni k smrti. Je však nutné, aby násilí a
každé provinění na dětech bylo trestně a právně
stíhané. Pokud by byli trestáni jen někteří sexuální devianti a sociálně
obtížní lidé, mohl by počet sexuálních delikventů v Německu klesnout
z 16 000 na 6 000. Kdyby byl při každém sexuálním procesu přítomen
vzdělaný a odpovědný odborník, znamenalo by to velký krok vpřed.
Úkolem takového odborníka by bylo korigovat tradicí a osobní zkušenosti
ovlivněné mínění soudců a přísedících.
Rovněž
ženy nemají stejná práva jako muži. Jsou využívány jako prostitutky, a současně
jsou morálně odsuzované. Platí pro ně jiné morální normy než pro
muže.
V
lásce viděl Hirschfeld víc než jen reprodukci. Láska je také
vyjádřením vůle k životu. Jako třetí faktor nesmí být vynechána
odpovědnost.
Kongres
měl účastníky (bylo jich asi 1000 registrovaných) seznámit s
nejnovějšími poznatky a měl hledat způsob jejich realizace v
praxi.
Vídeňský
advokát Dr. Reich upozornil na skutečnost, že při tzv. svádění stačí
k odsouzení pouhé udání bez důkazů. Dr. Lampl z Prahy
mluvil o kastraci sexuálních delikventů, především sadistů a
pedofilů, zřídka i exhibicionistů, v Dánsku. Doporučoval k
inhibici potřeb preparáty z epifýzy.
Právem
duševně a tělesně postižených osob na sexuálny život se zabýval
Švéd Almquist, právy vězňů Toller a paní Kernová a právem deviantů
Leunbach z Dánska. To jsou i nadále obtížné problémy.
U
rozvodů (Bachrach, Chiavacci a Weisskopf) bylo doporučeno brát více ohledu
na pocity partnerů. Jako prevence byla doporučena sexuální
výchova (Friedjung, Wexberg). Psychoanalytik Federn mluvil o vzniku neuróz, Hitschmann
o sdružení mladých. Problém potratu byl projednáván z humanitního stanoviska
(paní Popp). Leunbach hovořil o technologii potratů a o jejich prevenci
antikoncepcí. Norman Haire (Velká Británie) referoval o nitroděložní
stříbrné spirále, kterou testoval na 270 ženách. Šlo o
předchůdce nitroděložního tělíska. Prof. Haberlandt z Innsbrucku
mluvil o svých experimentech s tabletami ze žlutého tělíska k zabránění
početí. Což byl skutečný začátek hormonální antikoncepce.
Benjamin
z New Yorku mluvil o svém krystalickém hormonu z varlat. V
případě sexuálních dysfunkcí se ukázal být lepší než injekce, i než
jako Steinachova operace. Tato léčba kombinovala také preparáty z hypofýzy.
O svých nových preparátech z předního laloku hypofýzy mluvil také Shapiro
z Hirschfeldova ústavu, v posledních dvou letech s nimi měl úspěch
u 31 eunuchů.
Prof.
Steinach nepřišel do kongresového sálu, ale požádal zahraniční
lékaře a biology, aby jej navštívili v jeho ústavu. Tam předvedl
výsledky svých klasických experimentů s časnou kastrací zvířat a
následnou implantací pohlavních žláz. Dále mluvil o experimentech týkajících se
vlivu hypofýzy na sexuální zrání a nakonec o tom, jak lze dosáhnout toho samého
prostřednictvím injekce hormonů nebo pomocí implantace. Bylo zajímavé
sledovat dialog Steinacha s Hirschfeldem: vzezření Steinacha, silného,
patriarchálního muže, a Hirschfelda, grandiosního, ale malého zavalitého
člověka s červeno-hnědými vousy. Steinach zdůrazňoval,
že Hirschfeld postuloval jako první mužské a ženské hormony, dříve andrin
a gynaecin. Hirschfeld vyzvedl, že Steinach dokázal existenci těchto
hormonů bezesporu jako první.
Kongres
končil dvěma usneseními. První obhajovalo prof. Schmerze, který v
dobrém úmyslu operativně sterilizoval a byl za to odsouzen. Druhé vyzývalo
kongres k modernizaci manželského práva v Rakousku, alespoň do té míry,
jako je tomu v Německu.
U
kongresu byla umístěna výstava, na které se podílel zejména Hirschfeldův
ústav.
Cestu
na kongres do Vídně jsem využil ještě na svou přípravu pro práci
v sexuologii. Přišel jsem tam několik dní před kongresem a navštívil
jsem psychoanalytika Wilhelma Stekela. S něčím jsem se seznámil již z jeho
práce "Poruchy pudů a afektů“. Nicméně jsem chtěl vidět
jeho práci přímo s pacienty. Tak jsem k němu šel jako pacient s
předstíranou depresí. Stekel mě, jako univerzitního asistenta,
přivítal velmi přátelsky a za příznivých finančních podmínek.
Slíbil mi každý den hodinové terapeutické sezení. Po zaznamenání anamnézy mi
nařídil zapisovat si každý den své sny. Pak jsem se musel podrobit
analýze. Věděl jsem, že chtěl analyzovat každého ze svých žáků
- a chtěl jsem to zkusit také sám. Po třech sezeních bylo Stekelovi
jasné, proč jsem přišel. Stekel poznal, že jsem studoval jeho knihy. Přijal
mě jako svého studenta a dále pokračoval v aktivní analýze.
Sny
Stekel analyzoval z fyzického, psychického a sexuologického hlediska. Byl jsem
překvapen množstvím jeho nápadů ke každé snové scéně. Jeho
vysvětlení bylo uměleckým dílem; byl bohem obdarovaný básník s velkou
fantazií a intuicí. Psal také básně, které nebyly špatné.
V
některých jeho vysvětleních jsem cítil velkou pravdu.
Pravděpodobně sám potřeboval hodně času, aby pochopil
význam příslušného snového zážitku. To byla Stekelova aktivní metoda,
kterou nazýval psychanalýza (ne psycho). Z množiny možných řešení si
může pacient vybrat to, které je pro něj nejvhodnější. To
šetří čas a pacient může pochopit nejen kauzální vztahy, nýbrž
taky smysl svého chování, to, co Adler nazýval životním stylem. Jako lékař
jsem považoval za velmi důležité sám zažít takovou analýzu, takovou
změnu emočních stavů. Mohl jsem potom lépe chápat účinek
analýzy na pacienta.
Na
konci 14 denního pobytu mě Stekel představil svým studentům.
Pro
mou sexuologickou praxi bylo důležité zejména zjistit, co může Stekelova
metoda říct o některých homosexuálech. Obvykle se říká, jak
Hirschfeld zdůrazňoval, že nikdy v životě neměli pozitivní
vztah s jinou ženou, kromě své vlastní matky. Ale ve snech, které s sebou
přinášejí, lze vidět náznaky heterosexuálních vztahů. Pokud se
podaří probudit přes asociace více takových z vědomí
vytěsněných zážitků, je to způsob jak jim umožnit nové zážitky
tohoto typu. Samozřejmě to platí spíše pro neurotické bisexuály než pro
skutečné homosexuály.
Před
druhou studijní cestou do Berlína, jsem také studoval některé Adlerovy
knihy, zejména "O neurotické osobnosti" a
"Porozumění životu". Ukazují, jak je možné odkrýt fiktivní
životní cíle, které určují chování lidí. Pacient přitom jedná podvědomě
tak, jako by o svůj ideál usiloval. To již od dětství formuje jeho
život. Proto jsem studoval Adlera a taky ty ranní zážitky, na které se pacient
může rozpomenout, podobně jako na své sny. Autor se dále zabýval
životním stylem, kterým se pacient snaží překonat svůj komplex
méněcennosti. Komplex méněcennosti hraje také důležitou roli v
erotických vztazích. Navíc Adlerův student Dr. Wexberg ve své knize „Úvod
do psychologie pohlavního života" napsal kapitolu o erotice, kterou jsem
přeložil do češtiny.
Na
druhou studijní cestu (Berlín, Vídeň) jsem se vydal v lednu 1931,
tentokrát se stipendiem od Ministerstva školství a kultury. Prof. Šamberger pro
práci v sexuologii požadoval nejenom klinickou, ale také experimentální průpravu.
O této cestě jsem informoval v České dermatologii, ročník XII,
1931, str. 219 a následující.
Bydlel
jsem opět v Hirschfeldově institutu, Hirschfeld však v Berlíně
nebyl, byl na cestě kolem světa. Jeho pracovníci mi poskytli ordinaci,
kde jsem mohl samostatně pracovat.
Také
jsem navštěvoval ambulance pro nervové a duševní poruchy, zejména pro poruchy
neurotické, u pohotovostního lékaře Flattaua. Naším učitelem byl Dr.
Bachrach, který praktikoval velice úspěšnou psychoterapii, a to zejména v Adlerově
pojetí. Nechal nás pacienty samostatně vyšetřit, kontroloval naše záznamy
a diskutoval s námi závěry a terapii.
Samostatná
práce na různých materiálech v Hirschfeldově ústavu byla začátkem
mé sexuologické praxe. Připravoval jsem se pro diagnostickou a
terapeutickou sexuologickou práci u nás a chtěl jsem zjistit, co jsem se
naučil. Vyzkoušel jsem také Stekelovu metodu na homosexuálech a taky
jsem měl určitý úspěch v rozvoji potlačovaných tendencí,
samozřejmě spíše u neurotických bisexuálů. Také jsem chtěl
vyzkoušet techniku individuální
psychologie u sexuálních neurotiků.
V
době, kdy jsem pracoval u Dr. Bachracha, se najednou objevil sám prof.
Alfred Adler. Byl na zpáteční cestě z Ameriky do Vídně, kde během
zimního semestru přednášel. Přišel k nám a požádal nás o
protokol k analýze. Někdo, kdo kurz navštěvoval, mu nabídl svůj.
Avšak Adler nebyl spokojený s určitou pasáží. Podle jeho názoru
v této pasáži životní styl pacienta neodpovídal jiným částem
protokolu. Předložil jsem mu své záznamy o tom samém pacientovi a Adler v nich
shledal zmiňované pasáže jako správné. Tak jsem přišel do osobního
kontaktu s prof. Adlerem. Požádal mě, abych ho navštívil ve
Vídni, pokud možno už o tři dny později. Telefonicky jsem si
opatřil souhlas z Prahy a byl jsem v domluvený čas ve Vídni v bytě
prof. Adlera.
Před
odjezdem z Berlína jsem požádal Hirschfeldova zástupce Dr. Shapira o potvrzení o
pobytu v ústavu a o zprávu o své činnosti. Během pobytu jsem požádal
všechny Hirschfeldovy spolupracovníky, aby mne o své práci informovali. Dohlíželi
na mou činnost a znali mě po profesní i osobní stránce. Zpráva mi
proto byla vydána a Hirschfeld ji následně potvrdil a doplnil.
Adler
mě nejprve pozval do českého hotelu "Pošta" a pak mně
představil svým kolegům. Požádal je, aby se o mě postarali.
Tento úkol výborně splnili i během mých dalších návštěv ve Vídni.
Vzali mě do svých ambulancí pro neurotiky, kde jsem se mohl na práci pasivně
a aktivně podílet, a to zejména u Dr. Wexberga a u Adlerovy dcery,
slečny Dr. Anny Adlerové. Ona mi také doporučila vhodnou literaturu.
Adlerovu
metodu zkoumání životního stylu a afektivních dynamických prvků jsem shledával
jako velmi užitečnou i při léčbě sexuálních neuróz. Pacientům
bylo příjemnější vyvozovat sexuální problémy obecně z
neurotických poruch než z nevhodných sexuálních vztahů s rodiči.
Také čas potřebný k Adlerově metodě hledání fiktivních
cílů z dětství byl mnohem kratší než u Freudova hledání kauzálních
momentů v traumatických
zážitcích, které pacient může různými způsoby zpracovat.
Také
jsem ve Vídni opět navštívil Steinachův ústav, kde mi Dr. Kun a Dr. Last
věnovali zvláštní pozornost.
Navštívil
jsem také docenta Perutze. Pracoval jako venerolog s Dr. Merdlerem a dalšími ve Farmakologickém
ústavu prof. Wassickiho s pokusnými zvířaty na fyziologii a farmakologii
mužských pohlavních orgánů, zejména svalů. Znal jsem jeho práci již z literatury.
Tyto práce byly pro mé fyziologické a farmakologické pokusy na lidech velmi
důležité.
V
Praze jsem začal opět pracovat v klinické sexuologii na
dermatovenerologické klinice prof. Šambergera, kde byla otevřena ambulance
pro sexuální poruchy. Zpočátku jsem pracoval jako lékař sám, ale kontaktovali
mne i další lékaři z této kliniky, jako i z jiných pracovišť.
Mezi nimi taky vynikající mladý psychiatr docent Nevole. Zabývali jsme se
především funkčními poruchami v manželském životě, sexuálními
úchylkami, vývojem sexuálních poruch a andrologickou problématikou, zejména
mužskou sterilitou. Pracovali jsme společně s gynekology, kteří
ošetřovali ženy.
Kromě
toho jsem také začal s experimentálním výzkumem ve Fyziologickém ústavu
profesora Hanáka. Jako asistenti mu pomáhali zejména Karásek, který se
později stal profesorem, a Kruta. Výchozím bodem experimentů bylo
zjištění, že v hladkém svalstvu v klidovém stavu dochází k rytmickým
spontánním kontrakcím. Sestrojil jsem přístroj, který byl schopen
zaznamenat tyto kontrakce na mužském genitálu. Tyto kontrakce byly zachyceny ze
spony za glans penisem při relaxaci svalů kavernózních těles, dále
ve svalech tunica dartos v šourku. V prvním experimentu byla měřena
připravenost k erekci, ve druhém sekrečně-vylučovací pohotovost
mužských pohlavních žláz. Přístroj byl nazýván andrograf. Byl to předchůdce
falopletysmografu od Freunda a Figara, kterým bylo možné sledovat reakce na
vizuální sexuální objekt, nejdříve na principu změny v objemu, později
na principu elektrického impulsu.
Ve
Farmakologickém ústavu prof. Welicha jsem s andrografem studoval pohotovost
ke změně mužského genitálu prostřednictvím různých léků
a látek, jako pilokarpinu, atropinu, belladonnu, adrenalinu, ergotaminu, yohimbinu,
efedrinu, chininu, hydrastininu a pituitrinu, papaverinu, strychninu, luminu,
nikotinu, kofeinu, dieditu, bromu a dalších. Výsledky jsem publikoval v
monografii "K farmakoterapii mužské sexuální dysfunkce" (1934).
Na
základě této publikace jsem byl v roce 1934 habilitován jako docent v
lékařské sexuologii. Prof. Šamberger mi poradil, abych své přednášky pečlivě
připravoval. Tak vzniklo již v roce 1940 více než 400 stránek "Úvodu
do lékařské sexuologie". Ty byly do roku 1980 ještě
přepracovány a doplněny.
Magnus
Hirschfeld se po svém návratu z cesty kolem světa spolu s předchozími
prezidenty Dr. Leunbachem a Dr. Haireem okamžitě zaměřil na
přípravu 5. kongresu WLSR. Výběr města, kde by se kongres měl
konat, nebyl snadný. Poměry ve Francii, Španělsku a Sovětském
svazu byly pro takový podnik vnímány jako nevýhodné. Nakonec bylo zvoleno Brno.
V
roce 1932 jsme v Praze obdrželi pozvání Světové ligy pro sexuální reformu
na tento kongres, který se konal v září tohoto roku. Na kongresu jsem se aktivně
podílet, ale zpráva z něj byla zpracována Dr. Weisskopfem a docentem
Dr. D. Panýrkem a byla publikovaná v Praktickém lékaři (1932, str.
511-516, 597-599, 628-630).
Vedle
hlavních projevů bylo přihlášeno 75 referátů.
Samozřejmě se někteří z registrovaných řečníků
nemohli účastnit, ale obsah jejich referátů byl v některých
případech přečten generálním tajemníkem Dr. Weisskopfem. Z celkového
počtu článků a referátů zde představím ty nejdůležitější
a doplním je některými svými osobními poznámkami.
Kongres
představil cíle sexuální reformy a hlavní problémy, které měly být projednány
a sice:
1. Politická,
ekonomická a sexuální rovnost žen
2. Eliminace
zásahů církve a státu do manželství, především u rozvodů
3. Antikoncepce
ve smyslu plánovaného rodičovství
4.
Zdravotní péče se zřetelem na potomstvo (eugenika)
5.
Ochrana svobodných matek a nemanželských dětí
6. Správné
a spravedlivé posuzování sexuálních vztahů, zejména u homosexuálních
mužů a žen
7. Reforma
trestů u sexuálních činů v tom smyslu, že bude stíhán pouze
skutečný zásah do sexuální svobody jiných lidí, ne to, co se odehraje
mezi s dospělými osobami po vzájemné dohodě
8.
Stanovisko k sexuálním deviacím jako patologickému jevu
9.
Prevence prostituce a pohlavních nemocí
10.
Systematická sexuální výchova a poučení o sexuálním životě
V
předvečer kongresu, 29 9. 1932, v Mramorové síni Státního domu v Brně
se konalo uvítání hostů.
Před
zahájením akce v posluchárně Anatomického ústavu generální tajemník Dr.
Weisskopf sdělil, že kongresu se účastní zástupci z 20 zemí. Po
každé přednášce bude zařazeno krátké resumé, u přednášek v cizím
jazyce bude v češtině, u přednášek v češtině bude
resumé v němčině. Oznámil dále, že prezident T.G. Masaryk jako
jeden z prvních popřál kongresu úspěch. V závěru tajemník Magnus
Hirschfeld poděkoval děkanovi Lékařské fakulty v Brně, Prof.
Laufbergerovi, venerologovi Prof. Trýbovi, biologovi prof. Bělehrádkovi,
anatomovi docentovi Dr. Horovi za jejich aktivní podporu při
přípravě kongresu, rovněž anatomovi Prof. Völkrovi za poskytnutí
sálu.
Následoval
projev prezidenta kongresu M. Hirschfelda, který vyzval shromážděné, aby
spolupracovali v duchu genetika Mendela a prezidenta Masaryka. Připomněl
také jednoho z průkopníků v oblasti sexuální reformy, Augusta
Forela, který byl, společně s Havellock Ellisem, in memoriam zvolen čestným
předsedou kongresu. Jako další průkopníky v oblasti sexuální
reformy uvedl Dr. Goldscheida a Dr. Schmidta a svoji řeč ukončil
heslem Dr. Forela ("Labor omnia vincit") a Masaryka ("Veritas
vincit").
Prezident
předchozího kongresu v Londýně Dr. Norman Haire popsal doposud odvedenou
práci ligy a potíže, které doprovázely vznik vhodného místa kongresu. Jako jeho
hlavní cíl určil možnost seznámit kolegy a spolupracovníky WLSR z
různých zemí. Za největšího odpůrce ligy označil
katolickou církev. Svou řeč ukončil s anglickým humorem předneseným
popisem žalostného sexuálního života v puritánské Anglii, zejména v oblasti
antikoncepce a interrupcí.
Bývalý
prezident kongresu WLSR v Kodani Dr. Leunbach pak přednesl svůj
příspěvek v esperantu. Následovali jej projevy zástupců
veřejného zdraví, akademických a správních orgánů a zástupců
cizích zemí (Německo, Rakousko, Anglie, Dánsko, Francie, USA, Belgie,
Nizozemsko, Španělsko, Švédsko, Polsko, Maďarsko a Estonsko), kteří
se nejaktivněji podíleli na práci v oboru, a projevy
představitelů různých politických, odborných a sociálních
organizací.
Část
o léčbě specifických problémů začala eugenikou a sexualitou.
Gregor Mendel, člen augustiniánského řádu, se narodil na Moravě.
Musel snášet díky svému výzkumu mnohé nepříjemností ze strany nejvyšších církevních
autorit. Naše doba ctí památku velkého výzkumníka prostřednictvím založení
známého Mendelova muzea v Brně. Jeho ředitel prof. Iltis vyzval
účastníky kongresu k návštěvě muzea.
V
době kongresu se ještě neprováděla prenatální diagnostika
geneticky podmíněných vývojových poruch. Vrozené odchylky byly sledovány
pouze v rodinách, které se snažily zajistit vhodné rodinné prostředí pro
vzdělávání dětí. Tímto tématem se ve svých projevech zabýval prof.
Bělehrádek, prof. Iltis a Dr. Krupka, ale také Dr. Leunbach a Dr. Steiner
z Vídně a Johanne Elberskirchen z Berlína.
Druhý
pracovní den kongresu byl zaměřen na sexuální výchovu se zvláštním
důrazem na ipsaci (sebeukájení). Tím se zabýval prof. Trýb a
psychoanalytik Dr. Stuchlík z Košic, docent urologie Bedrna z Brna (nálezy na colliculus
seminalis) a Max Hodann z Berlína. Autoři ostře kritizovali stanovisko
katolické církve k této otázce. Podobně se vyjádřil Dr. Weisskopf.
Jiní,
zvláště Češi, mluvili ve smyslu osvícenské tradice o dospívání a
vzdělávání k rodinnému životu (docent Panýrek, vedoucí školních
lékařů, docent Kříženecký, Dr. Novák a já).
Odpoledne
bylo věnováno významu ideologie ve vztahu k sexualitě (Dr. Helene
Stocker z Berlína, právník Dr. Rosenthal z Drážďan, čínský
Li-Tong Schiü atd.).
Ve
večerních hodinách se diskutovalo o základech reformy před širokou veřejností.
Jako první promluvil M. Hirschfeld. Vysvětlil důvody, které činí
reformu nutnou. Prof. Trýb referoval o ne příliš úspěšném boji
proti pohlavním nemocem. Dr. Haire zdůraznil, že díky opožděnému
uzavírání manželství roste poptávka po sexuálních zkušenostech. Profesor
Bělehrádek konstatoval, že zájem o rodinu a děti převažuje
především u zemědělských a průmyslových
dělníků, zatímco v jiných vrstvách je v popředí
požitkářství. Proto používání kondomu a interrupce jsou stále
významnějším tématem. Propagoval prosazování eugenických principů.
Dr.
Leunbach popsal soudní stíhání, kterému byl vystaven, když se snažil prosadit
rovné právo na potrat pro bohaté i chudé.
Stejně
jako Francouz Dalsace, se také Max Hodann z Berlína zabýval ve své
přednášce ekonomickými podmínkami manželů. Podle jeho názoru se do problémů
v manželském životě promítají vysoké životní náklady a náklady na
nájemné. Řešení viděl v sociální revoluci.
Dr.
Chiavacci pak vyzdvihl špatné zacházení se sexuálními problémy v oblasti
trestního a občanského práva a vyzval k jejich reformě na
vědeckém základě. Dr. Totis z Maďarska referoval o postoji
maďarské vlády a církve, které utlačují proletariát, zejména ženy. Šlo
zde také o třídní otázku. Paní Ottesen-Jensen ze Švédska, která
dramatickou prezentací popsala význam výuky o antikoncepci pro chudé ženy s
více dětmi, propagovala legalizaci potratů, a to i ze sociálních
důvodů. Tento názor podpořil i český zakladatel
Nemocniční pojišťovny Dr. Max Popper, který zároveň kritizoval náš
aboliční zákon o prostituci. Číňan Li-Tong Schiü, Van Emde Boas
z Holandska a náš Dr. Weisskopf podpořili především zlepšení sexuální
výchovy pro mládež. (V té době jsme diskutovali o institucionalizaci
sexuální výchovy, která je nyní v Československu pevně zakotvena
do osnov ministerstva školství, v programech Ministerstva kultury ČR
a v manželských poradnách ministerstva sociální péče.)
Třetí
pracovní den dopoledne se konference zabývala sexuální etnologií. M. Hirschfeld
osvětlil tento pojem a pak referovalo několik vědců o problémech
v jednotlivých zemích: o prostituci ve Francii referovala paní B. Albrecht a
Dr. Dalsace, o některých sexuálních symbolech v Nizozemsku (čáp,
holubice, labuť) Dr. Lewandowski, o prehistorickém tabu v evropských
a amerických právních učebnicích Dr. Hirschel a F.S. Krauss z Vídně.
Odpoledne
bylo vyplněno volným zasedáním WLSR, kde jsme se zabývali otázkami jako je
rozšíření Ligy, časopisy, atd.
Čtvrtý
den byl věnován intersexuálnímu výzkumu. M. Hirschfeld se vrátil opět
k tomuto tématu, neboť měl pro něj určitou slabost.
Byl mezi odborníky vysoce vážený, protože se v této otázce také osobně
angažoval. Snažil se dosáhnout, aby každý, pokud nikomu neubližuje, mohl žít v
souladu se svým cítěním a byl šťastný - a to, zda má mužské či
ženské tělo, hraje jen podružnou roli. Hirschfeldovi kolegové, Dr. F.
Abraham, Karl Giese, Dr. Linsert a český profesor Vondráček,
lékař Schoenfeld a Dr. Bank se na tomto tématu také podíleli.
Odpoledne
bylo věnováno sexuální patologii. Mluvili Dr. Shapiro z Hirschfeldova
ústavu (o předčasné ejakulaci), paní Dr. Stone z New Yorku (o
sexuální disharmonii), právník Dr. W. Niemann z Berlína (o kastraci
pedofilů). Kromě toho také Dr. Chiavacci z Vídně, Dr. Holz z Berlína
a Dr. Zweig, Dr. Bondy a Dr. Lampl z Československa.
Na
šestý a poslední den kongresu bylo naplánováno téma populace, manželských
problémů a sexuálních poraden. K otázce populace promluvil Dr. Julian
Marcuse z Mnichova (jako sexuální hygienik), slečna Dr. Hildegardt z Madridu,
docent Friedjung Vídně, Prof. Paschen-Oserskij z Kyjeva, Dr. Weisskopf z
Brna a Dr. Hecht z Prahy.
V
popředí otázky kontroly porodnosti stál problém antikoncepce a potratů.
Dr. Haire představil ještě jednou stříbrnou spirálou pro vložení
do dělohy. Dr. Stone z New Yorku předložil zkušenosti s kontrolou
porodnosti ze své kliniky, na které ošetřili 2000 žen. O kontrole
porodnosti referoval také Dr. Rubinraut a T. Zelenski z Polska. Pak pokračoval
ještě Dr. Güdemann z Vídně a paní Edith How-Martynová z Londýna.
Tehdy
neexistovala žádná hormonální antikoncepce, a o přípustnost interrupcí ze sociálních
důvodů se těžce zápasilo. V současné době je prosazena
ve většině států. Dnešní cíl, o který se usiluje (také v
Československu), je vysoká kvalita života při optimální velikosti
rodiny.
O
pokroku v manželském poradenství promluvil Fr. E. Grünhaut-Fried z
Wiesbadenu, gynekolog Dr. M. Matoušek a Dr. M. Popper z Československa.
V
té době ještě byla všechna projednávaná témata ve fázi návrhů a
experimentů. Dnes v Československu existují v každém kraji a v
mnoha okresech poradny pro manželské a předmanželské problémy vedené odbornými
specialisty, zejména psychology.
Účastníci
byli na konci kongresu spokojeni, a to jak po odborné, tak i po společenské
stránce. Zaznívaly však i stížnosti na nepřítomnost některých skupin
německých sexuologů (např. Molle, M. Marcuse) a dalších pedagogů,
sociologů a právníků.
Dnes
je naší největší starostí rozpad manželství a osud dětí z
rozvrácených rodin.
V
roce 1935 zemřel prof. Bukovský, vedoucí oddělení fakultní dermatovenerologické
kliniky v Praze. Jeho nástupce, prof. Gawalowski sdělil profesorskému sboru
České lékařské fakulty, že na jeho oddělení se nachází knihovna,
která tam nepatří. Knihy byly označeny razítkem "Ústav sexuální
patologie“. To byl, jak jsem již uvedl, zbytek knižního fondu prof.
Pečírky.
Kolegium
profesorů rozhodlo jmenovat mne správcem této knihovny. Přepravil
jsem knihy na dermatovenerologickou kliniku prof. Šambergera a zaplnil jsem
nimi místnost, která byla na Šambergerovu žádost opět pojmenována jako
"Ústav pro sexuální patologii". Tam jsem prováděl konzultace sexuálních
problémů a v posluchárně kliniky jsem měl své přednášky na téma
sexuální patologie. V přehledu přednášek na klinice a ústavu stálo:
"Ústav pro sexuální patologii, prozatímní správce: profesor MUDr. Josef
Hynie". To byl začátek našeho ústavu na klinice prof. Šambergera.
Prof.
Šamberger v roce 1939 odešel do důchodu. Jeho nástupce prof.
Gawalowski podporoval naši práci s velkou empatií a s pochopením, které
prokázal již při mých prvních krocích v oblasti sexuologie. Ale Prof. Šamberger
byl stále můj hlavní poradce, zejména při práci na "Úvodu do
lékařské sexuologie."
Během
druhé světové války byla z Všeobecné fakultní nemocnice česká dermatologická
klinika, a s ní i náš malý sexuologický ústav, vystěhována. V nemocnici
Na Slupi jsem dostal pokoj, kde jsem schovával knihovnu a inventář Sexuologického
ústavu, který se časem rozrostl. Kromě toho jsem tam i nadále
měl konzultace ohledně sexuálních poruch. Prof. Gawalowski byl jako
vedoucí nemocnice Němci odvolán, a nemocnice byla dále jako pouhé
nemocniční oddělení svěřena docentu Petráčkovi.
Během
pohnutého období války byla veškeré vědecká práce zastavena a já měl
čas na psaní knih. Tak vznikl i "Úvod do lékařské
sexuologie".
Kniha
se skládá ze tří částí. První se zabývá vývojem pohlavních
orgánů a mužským a ženským somatickým a psychosexuálním vývojem za
normálních a patologických podmínek. Druhá část se zabývá podrobnou
analýzou normálních a patologických sexuálních funkcí od probuzení zájmu,
přes sblížení, kopulaci až k orgasmu a oplodnění. Třetí
část se zabývá specifickými problémy různých věkových kategorií,
poruchami a jejich prevencí (zejména sexuální výchovou a poradenstvím), i
účastí sexuologa jako odborníka při občanských a trestních
soudních řízeních.
V
knize je zdůrazněno, že v přírodě není reprodukce primárním
cílem sexuality. Reprodukce je také možná bez sexuality. Sexualita však
umožňuje výběr partnera vhodného k reprodukci a k přípravě
podmínek pro potomstvo. U lidí umožňuje pěstování mužských a ženských
životních hodnot i výběr vhodného partnera. Při sbližování a námluvách
partneři instinktivně předvádějí své nejlepší kvality. Ukazují
schopnost přípravy optimálního prostředí pro budoucí potomky, ale i
estetické a etických postoje a inteligenci. Tak se sexualita stává
důležitým faktorem v kulturním vývoji člověka, jeho fyzické
kondice a vitality. Dobře vyvinutá sexualita neznamená žádné sténání a vzdechy,
ale skutečnou radost ze života.
Bezprostředně
po druhé světové válce bylo na základě této knihy zahájeno posuzování
mého jmenování jako profesora lékařské sexuologie na Lékařské
fakultě Univerzity Karlovy. V roce 1946 jsem byl jmenován (se zpětnou
platností od roku 1945). Zároveň jsem byl jmenován vedoucím nezávislého
Ústavu pro sexuální patologii. Od října 1946 jsme mohli začít se
sexuologickou prací. Po válce jsem přesídlil s dočasným ústavem z nemocnice
Na Slupi, nejdříve zpátky na dermatovenerologickou kliniku prof.Gawalowskeho.
Tam jsem pracoval s pomocí lékařů kliniky až do
přestěhování do nového ústavu v Salmovské 1.
Po
přestěhování mi byli jako první lékaři přiděleni medici
Raboch a Dobiáš, pak Barták jako demonstrant, v roce 1947 pak lékaři Dr.
Nedoma a Raboch jako asistenti. Začal jsem s jejich výcvikem. V jejich
přítomnosti jsem vyšetřoval pacienty, pracoval s nimi, a pak,
v nepřítomnosti pacientů, jsem s nimi vedl rozhovory. Postupně
jsem jim svěřil různé dílčí studie. Později jsem nechal
asistenty Dr. Nedomu, Rabocha a Bartáka pracovat s pacienty samostatně. V
komplikovaných případech jsem jim byl k dispozici jako konzultant. Poté
byli pověřeni také vědeckými pracemi, referáty na vědeckých
zasedáních a publikacemi v časopisech.
Název
ústavu bylo nutné změnit z "Ústavu pro sexuální patologii" na
"Sexuologický ústav", protože slovo „patologie“ je u nás obecně užíváno
pro patologickou anatomii, tedy pro práci s mrtvolami.
V
roce 1949 nás vyhledali lékaři z Indie kvůli
čtyřměsíčnímu tréninku. Byli posláni Dr. Pillayem, vydavatelem
měsíčníku "Journal of Sexuology“ v New Delhi. Dr. Pillay
publikoval naše práce v tomto mezinárodním časopise několik let. Později
k nám poslal také chirurga Dr. Phadkeho z Bombaje, který vykonával epididymovazoanastomie
u obliterace nadvarlete.
V
roce 1950 jsme se mohli s naším ústavem přestěhovat do nové budovy
univerzitní polikliniky. Tam jsme se konečně mohli plně
rozvinout svou činnost ve spolupráci s ostatními ambulantními a klinickými
odděleními a s velkou centrální laboratoří. Vzdělávání
mediků a lékařů mohlo být organizováno lépe než v začátcích
po roce 1934 nebo v prvním novém ústavu.
Výzkum
a vzdělávání v sexuologii by nebylo možné bez klinické praxe, která je
základem pro obojí. Ordinace ústavu od roku 1960 navštíví ročně kolem
tisíce pacientů. Všichni pacienti z celé republiky by samozřejmě
nemohli být v ústavu ošetřeni. Nicméně každý lékař, který se
těmito pacienty zabývá, byl proškolen v sexuologii. Ta se mezitím stala
samostatným předmětem. Před atestací musejí uchazeči
prokázat jisté znalosti a doložit odpovídající praxi. Takoví specialisté pracují
již ve všech krajích a v některých okresech. Ve velkých městech existují
větší centra v nemocnicích a zdravotních střediscích,
například v Bratislavě, Olomouci, Brně, Ostravě,
Opavě, Ústí nad Labem, pro střední Čechy v Praze atd.
Sexuologický
ústav se zabývá nejen funkčními sexuálními poruchami a odchylkami, ale
také vývojovými vadami a mužskou sterilitou. Sterilita žen byla
tradičně léčená gynekology, kteří někdy léčili i sexuální
poruchy u žen. Muži ze sterilních manželství jsou pro nás cennými kontrolními osobami
ve studiích sexuálních poruch. Jednotliví lékaři jsou zaměřeni
na specifické skupiny pacientů. Odborníci se vzájemně doplňují.
Tato spolupráce probíhá také v různých nemocnicích a výzkumných ústavech, při
vědeckých a praktických činnostech.
Mistrem
v organizaci takové spolupráce, zejména ve vědecké oblasti, se stal prof.
Raboch. Na základě svých znalostí světové literatury vyvinul
plány spolupráce, která již má dobrou tradici. Společně publikované
práce se sexuologickou tématikou vyvolávají dojem, že náš ústav je mnohem
větší, než ve skutečnosti je. Do našich výzkumů jsou zapojení skvělí
specialisté na endokrinologii, genetiku, imunologii, kardiologii, cévní
chirurgii, biochemii, histopatologii, histochemii, urologii, psychiatrii atd.
Profesor
Raboch je od roku 1974 můj nástupce ve vedení ústavu. Na druhém mezinárodním
sexuologickém kongresu v Montrealu v roce 1976 zastával významné
místo mezi odborníky v sexuologii. V roce 1979 byl zvolen prezidentem International
Academy for Sex Research (IASR) a zorganizoval v Praze vědecké setkání
této organizace.
Poslání
našeho ústavu není omezeno pouze na vědecké a léčebné aktivity a odbornou
přípravu mediků a lékařů. Je potřebné i pečovat o
zdravý sociální vývoj obyvatelstva a šířit znalosti o zdravých principech
sexuálního života mezi mladými lidmi. Nejde jen o vedení k harmonickému
soužití, nýbrž i o vzdělávání v manželství a rodinném životě. K tomu
slouží řada populárních přednášek, článků a knih. Sami
členové ústavu vydali asi dva miliony výtisků informačních
brožur, také v cizích jazycích. K tématu vyšlo také několik větších
populárních a vědeckých publikací, a to nejen od
zaměstnanců našeho ústavu.
Tak
se vyvinula naše sexuologie ze skromných začátků v disciplínu, která
se snaží pomoci ledem ke spokojenému životu a celé společnosti ke zdravému
sociálnímu vývoji obyvatelstva.
Náš
Sexuologický ústav v Praze je prvním univerzitním institutem v Evropě nebo
dokonce ve světě. Tato instituce přitom vznikla z ničeho,
jako dílo jednotlivců.
Již
od dávných dob se člověk zabýval sexuálními problémy (Kámasutra v
Indii, Ovidiovo Umění milovat). Lidé vždy usilovali o dokonalost a
moudrost v této oblasti života, která je založena na intimitě a někdy
je považována dokonce za posvátnou.
Na
počátku tohoto století byla pro nás německá a francouzská kultura nejbližší.
Proto není divu, že prof. Pelnář v roce 1902 přeložil knihu Férého,
a že Pečírka a já jsme hledali vzor v Hirschfeldově ústavu.
Nebyl to sice žádný univerzitní ústav, ale na svou dobu, pokud šlo o jeho
ideologické postoje, byl velmi moderní a materiálně prvotřídně vybavený.
Hirschfeld sám byl skromný, pracovitý člověk, který zasvětil
celý svůj život své vědě a svým pacientům.
Samozřejmě
jsem poučení a vzory hledal i mezi jinými německými vědci v
Berlíně a ve Vídni. Kromě toho jsem se přirozeně zajímal i
o ruské specialisty, zejména o Bechtěrevovu školu, o francouzské (Cotte, Carton,
Grasset a Higiek, francouzsky píšící Polák), dále o anglické, španělské a
další autory.
Z
toho všeho vznikl za podpory prof. Šambergera základní koncept sexuologie,
který byl pak v průběhu příštích 40 let doplněn a dále
rozvíjen týmem ústavu.
Náš
Sexuologický ústav se postupně stal známý i v zahraničí, a my jsme
byli zváni na konference, přednášky, instruktáže a jednání po celém
světě. Naše sympozium „Sexuologicum Pragense“ v roce 1968, kterého se
zúčastnilo 300 odborníků z 19 zemí, bylo označováno za
začátek světových sexuologických kongresů (Paříž, Montreal,
atd.).
Příspěvek
napsal Josef Hynie ke konci svého života. Byla to jeho poslední práce, které zveřejnění
se sám nedožil. Dotazy, žádosti o doplnění nebo opravy nebyly možné. Proto
se text vydal prakticky beze změny, ačkoli některé místa
zůstávají nejasná. Redakční úprava byla provedena Sabrinou Hausdörferovou.
Autorova krátká biografie v příloze pochází od Hynieho nástupce, Jan
Rabocha.
narozen
05.8.1900, zemřel 23.3.1989. MUDr., DrSc., Univerzitní profesor
lékařské sexuologie. Absolvent Lékařské fakulty UK, na dermatovenerologické
klinice Univerzity Karlovy v Praze se v roce 1934 habilitoval pro
obor lékařské sexuologie ("K farmakoterapii mužských sexuálních
dysfunkcí"). 1935 správce bývalého Ústavu pro sexuální patologii.
Bezprostředně po skončení 2. světové války a
znovuotevření nacisty zavřených českých vysokých škol byl jmenován
řádným profesorem lékařské sexuologie (na základě monografie
"Úvod do lékařské sexuologie“, Praha 1940) a přednostou Sexuologického
ústavu Lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Podařilo se
mu navrhnout, realizovat a integrovat lékařskou sexuologii jako nový
lékařský obor v československém zdravotnictví. Vedle své pionýrské vědecké
práce Hynie významně přispěl k realizaci sexuální výchovy
obyvatelstva. Jeho populárně vědecké knihy dosáhly nákladu přes
milion výtisků.
Přeložila:
Dagmara Fodorová